Dolňáci v Mostku
29.6.2019
Krkonoše patřily nám....
I letošní začátek prázdnin se nesl v duchu naší rodinné dovolené. O místě pobytu bylo rozhodnuto již v lednu, kdy teta objevila nádhernou roubenku v Podkrkonoší, konkrétně v Mostku, Souvrať. Ta byla na obrázcích tak úžasná, dýchala z ní atmosféra starých časů, že bylo mžikem rozhodnuto. Letošním cílem se tedy staly Krkonoše, a tím nejhlavnějším, pak zdolání naší nejvyšší hory, Sněžky. K tomu měly děti sice připomínky, ale postupem času je teta „ukecávala“. No a pak už jsme jen čekali, kdy ta zatracená škola skončí. A dočkali jsme se. V pátek 28.6. jsme dostali „vízo“, na rodinné sešlosti jsme pak vyhodnotili ty nejlepší, oslavili konec školy a hned na druhý den ráno jsme vyrazili směr Mostek. Bohužel, jelo nás jen šest, nejstarší Peca, vysokoškolák, na nás již dávno kašle, no a náš Danek, si na prázdniny nechal dát nohu do sádry – hezký začátek prázdnin. Takže místo do Krkonoš putoval k dědečkovi a babičce, kteří se o něho starali. Moc velká škoda, že s námi nemohl vyrazit. Těšil se hlavně do Janských Lázní, do Stezky korunami stromů. Tu zhlédl již na Lipně, Dolní Moravě, a moc chtěl vidět i tu v Krkonoších. Tak snad se dočká někdy příště. Cesta byla celkem v pohodě, ztratili jsme se jen párkrát. Za všechno mohla naše navigace. Nakonec jsme vše s úspěchem zvládli, na místo jsme dorazili včas, i když po menších útrapách naší Juli. Chvíli jsme sice projížděli Mostkem tam a zpátky, až jsme ale tu naši úžasnou chaloupečku objevili. Dokonce i s bazénem. Od příjemné paní bytné jsme převzali klíče, pokochali se krásou, rozdělili si pokoje a vybalili. Poté jsme vyrazili do terénu. Prozkoumávali jsme Mostek. Cesta nás zavedla do místní hospůdky, která byla otevřena zrovna první den, zřejmě na naši počest. Osvěžili se vychlazenou kofolou, vyřádili na dětském hřišti a zároveň získali od místních typy na výlety. Po návratu domů jsme si hráli, odpočívali. Večer jsme se dokonce dočkali i ohňostroje. Po náročném prvním dnu jsme se pak vydali do svých postýlek, na druhý den nás čekala turistika. Neděle 30.6. – dnešním naším cílem se stal hrad Pecka. Vydali jsme se pěšky, neboť to nebylo tak daleko. Párkrát jsme se sice ptali na směr, byli jsme dokonce ujištěni, že nemůžeme zabloudit. Omyl, my jsme tak šikovní, že se nám to podařilo. Tak nějak jsme ztratili směr. Po menších útrapách jsme se dočkali vytouženého cíle. Nejdříve jsme se najedli, ochutnali místní vyhlášenou zmrzlinu a pak následovala prohlídka hradu. No a pak už cesta zpátky. No a jelikož jsme byli zničeni jednak cestou a také tím velkým vedrem, po příchodu domů jsme všichni v mžiku naskákali do bazénu, abychom se trochu zchladili. Pak následovalo opékání špekáčků a hry. Pondělí 1.7. – odjezd do Janských Lázní. Návštěva Stezky korunami stromů, krásný zážitek a výhled do okolí. Největší atrakcí, zejména pro Juli, byl však maskot – veverka. Sice když ji viděla, tak křičela: „Liška, liška….“, a byla radostí celá bez sebe. Ale byla to fakt veverka. Ta šla s námi pak téměř celou cestu dolů. Dole jsme si pak dali dobrý oběd, vyhráli si na dětském hřišti a vyrazili na zpáteční cestu. Doma pak následovalo opět koupání a večerní procházka po okolí. Úterý 2.7. – zámek Kuks. Cestou jsme se zastavili u nádherné přehrady Les království. Je to technická památka, vskutku skvostná stavba. Prošli jsme se po okolí a vydali se do našeho cíle, zámku Kuks. Prohlédli jsme si úžasnou bylinkovou zahradu – flora a sochařské umění. Pak naše kroky vedly na Braunův betlém. Krásná procházka, několik zastavení, kde byly sochy vytesány do skály. Pro zpříjemnění jsme se ještě mohli pást v borůvčí, kde se na nás usmívaly borůvky, které jsme tam přece nemohli nechat. Posilněni lesním ovocem jsme se mohli vydat na zpáteční cestu. Středa 3.7. – Zvičina. Tento den jsme si opět vyhradili na turistikování. Museli jsme přece zdolat nejvyšší vrchol Podkrkonoší – Zvičinu. Nádherný výhled na Krkonoše. Historickým objektem je Raisova chata. Pan majitel chaty nám poradil, kterým směrem se máme vydat. Trasa byla příjemná, cesta lesem, kde navíc byly i borůvky, maliny a nějaká ta jahůdka. Šli jsme kolem krásné Masarykovy studánky. V polovině cesty, v Lázních pod Zvičinou, jsme se posilnili zmrzlinkou. Cestou jsme potkali domorodé občany, kteří nám dali typ na další cíl – Miletín. Sice jsme původně měli namířeno do Lázní Bělohrad, ale poslechli jsme a dobře jsme udělali. Čekala nás trasa po naučné stezce K.J.Erbena. Byla příjemná, ale delší než jsme očekávali. První zastavení bylo u básníkova rodného domu, pak následovalo dalších 13 zastavení. Cestou nám Adélka recitovala básníkovu Kytici, abychom to měli komplet. Bylo tam moc hezky. Po náročném dni jsme si večer opékali klobásku. Čtvrtek – 4.7. – Teplické skály. Naše dnešní cesta vedla do Teplic nad Metují, abychom někteří poznali krásu Teplických skal. Někteří tam byli již podruhé. Návštěva skalního města fantastická. Moc se nám opět líbilo. Po prohlídce jsme si naplnili bříška a zamířili do blízkého penzionu navštívit a pozdravit našeho dávného přítele, majitele penzionu. Tam jsme totiž strávili před třemi lety velikonoční prázdniny. Dočkali jsme se ale zklamání, Aleš tam již nebyl. Od nové majitelky jsme se dozvěděli, že se před měsícem odstěhoval. To jsme měli ale smůlu. Tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Pátek 5.7. – Jaroměř. Dnešní den jsme se rozhodli strávit v Jaroměři. Návštěva pevnosti Josefov, další krásný zážitek, přestože někteří zažili při prohlídce trochu, možná i trochu více, strachu. Pak následovala prohlídka muzea Waldemara Matušky. Tam si to nejvíce užila teta. Poté jsme doprovodili tetu Marťu na hodně rozkopané místní nádraží, aby se mohla vydat domů za svými dětmi. No a my ostatní jsme se vydali na zpáteční cestu, se zastávkou v Dolní Brusnici, kde byla moc miloučká cukrárna. Tam si každý vybral svůj zákusek a zmrzlinku. Sladká tečka za dnešním dnem. Posilněni jsme se vrátili domů, kde nás čekalo již balení a příprava na odjezd….. také poslední noc v naší krásné chaloupce. Tak nám ten týden nějak uběhl a my vůbec nestihli naplnit všechny plány. A hlavně ten nejdůležitější – Sněžka. Ta zůstává stále nepokořena. Takže máme důvod k návratu do starodávné chaloupky, kde nám bylo tak dobře. Sobota 6.7. – vyklizení chaloupky, předání a odjezd. Tentokrát to ale nebylo domů, jak tomu bývá každý rok. My se máme letos tak dobře, že máme před sebou ještě jeden týden dovolené s našimi horňáky, kteří nás pozvali na svou dovču. Takže naše cesta vedla o 60 km dále, do Olešnice v Orlických horách. Tam na nás čekala také krásná roubenka. Ale to byl již jiný příběh, tentokrát v režii horňáků. Dolňáci.