Ráda bych se podělila se čtenáři této stránky o můj nejsilnější emotivní zážitek.
Tímto, je svatební den našeho, dnes již bývalého dítěte, Andrejky Veselé, dnes již Zetkové.
Když jsem nastoupila do domova, Andrejce bylo 7 let, jejím bratrům Lukáši a Pepíkovi
6 a 5 let. Několik let jsme pak spolu „válčili“, v dobrém, a někdy i v tom horším. Výsledek našeho vzájemného snažení je však velmi pozitivní. Kluci se vyučili, Andrejka zvládla po vyučení i maturitní zkoušku. Všichni se pak zařadili do samostatného života, pracují, bydlí a žijí životem, jaký jejich rodiče nedokázali. Jejich sourozenecké vazby jsou silné, vzájemně se podporují, pomáhají si. Jsem na ně patřičně hrdá a mám je moc ráda.
No a tak jsme se všichni sešli v ten nejslavnější den Andrejky, kdy se provdala za otce své roční dcerky Nikolky. Vidět šťastnou Andrejku, jak ji vedou k oltáři její bratři, Lukáš a Pepík, bylo něco, co mi vehnalo slzy do očí. Ale to byl jen začátek celého svatebního dne. Těch slzí bylo ještě mnohem více. Ale byly to slzy radosti a štěstí.
Moc si přeji, aby tohle silné sourozenecké pouto vydrželo. A věřím tomu, že vydrží.
Teta Milu.
|
