Poslední prázdninový víkend strávila naše rodinka v Jeseníkách, v Malé Morávce,
v chatě „U Vlastíka“. Tímto jsme se chtěli rozloučit s prázdninami a ještě na poslední chvíli načerpat co nejvíce sil do nového školního roku.
Na cestu jsme vyrazili v sobotu, naší „karkulkou“, takže se nám cestovalo v pohodě. Vyrazili jsme brzy ráno, abychom během cestování mohli prožít ještě nějakých těch pár nových zážitků. První zastávka byla v ZOO Olomouc. Na místo jsme dorazili v době, kdy se na své vystoupení připravovala skupina Maxim Turbulenc, která se tímto, společně s dětmi, loučila s prázdninami. Po jejich představení, našem pění společně s nimi, jsme si vyrazili uhájit své místo v safari vláčku, kterým jsme se vydali na projížďku celé ZOO. To se nám moc líbilo. Poté jsme se prošli po ZOO, dali si i oběd, abychom vydrželi do cíle. Cesta byla dobrá, ani jednou jsme nezabloudili.
Po příjezdu do místa bodu, jsme jen nestačili zavírat ústa, nad tou nádhernou chatičkou. V okamžiku jsme si ji zamilovali. Vytáhli jsme batohy z auta, ubytovali se a poté jsme udělali malý průzkum po okolí. Hned pod námi byl SKI areál, takže jsme ani nemuseli chodit příliš daleko. Tam jsme se občerstvili a využili trampolíny, průlezek……no zkrátka jsme se vyřádili. Pak jsme si šli ještě na chvíli užít naší nádherné a milé chatičky, povečeřeli, pokochali nádherným pohledem po okolí, to již ve svým pyžamkách, a šli spát. Ráno nás měl, dle původního plánu, čekat výstup na Praděd. Jelikož ale bylo děsné vedro, tetám se nechtělo nás vést na tu grilovačku na Praděd, museli jsme své plány pozměnit. Tudíž jsme vyrazili za kulturou – naším cílem byl hrad Sovinec. Se zajímavým panem průvodcem jsme prošli celý hrad, poslechli si jeho výklad, při kterém se nejdůležitěji tvářily ty naše nejmenší cácorky. Pak jsme se podívali na okolí z hradní věže. Již dosti zkulturněni jsme vyrazili na cestu domů, kde jsme poobědvali. Ani jsme si nedali příliš odpočinku a vydali se na průzkum do Karlovy Studánky. Tam jsme měli velký problém se zaparkováním, ale i tento jsme po několika marných bojích vyřešili. Prošli jsme se lázeňským městečkem, pokochali se, v cukrárně si dali velký zmrzlinový pohár – to byla již první část naší oslavy, 11. narozenin Lukáška a svátku Kubíka. Jako bychom toho neměli málo, nakoupili jsme si i zákusky domů, na pokračující oslavu, která se měla konat již na chatičce.
Po příjezdu domů jsme se osvěžili v bazénu, poté si rozdělili úkoly, aby mohla oslava řádně proběhnout. Kuba se ujal přípravy ohniště, teta potom nachystala klobásky na opékání. Druhá teta nachystala hromadu dárečků, které pro oba naše oslavence nakoupila. Připravil se i stůl, který překypoval dobrotami……no a mohla vypuknout velká oslava, které byli přítomni i naši sousedé z vedlejšího apartmánu a nestačili se divit. Oslava začala opékáním, pokračovala blahopřáním oslavencům, předáním dárků a žranicí. Jako kulturní vložku si připravila teta Milu s holkami sestavu, kterou musí pilovat na Hanku Kynychovou. Klukům se moc líbila. No a za chvíli skončil již druhý den a my si uvědomili, jak je ten víkend vlastně krátký a my se budeme ráno balit na cestu zpět domů. Vůbec nikomu z nás se nechtělo. Začali jsme plánovat, jak to udělat, abychom domů ještě nemuseli, ale fakt se nám nepodařili vymyslet nic kloudného.
Ráno jsme se tedy, ač velmi neradi, sbalili a šli se ještě trochu projít po okolí, jako takové rozloučení. Pak následovalo rozloučení s paní domácí – a té jsme slíbili, že nás nevidí naposledy, že určitě ještě někdy přijedeme. Byla tomu ráda. Poslední rozloučení nás čekalo se sousedy, kteří ještě zůstávali a my jim to moc záviděli. Teď už nám nezbylo nic jiného, než nasednout do auta, nastartovat a vyrazit na cestu – směr Zlín. Cestou domů jsme si ještě udělali menší, příjemnou tůůrku lesem, na Rešovské vodopády. Byla to příjemná procházka, po které jsme se posilnili dobrým obědem, abychom vydrželi cestu domů. No a pak už nás
čekala jen jízda domů a doma potom to nepříjemné vybalování batohů a chystání se na druhý den do školy. Škoda, že ty prázdniny tak rychle uběhly a my budeme tak dlouho čekat zase na ty další.
Dolňáci
|
