Choceň aneb… Horňáci na konci prázdnin…2015
Předpověď počasí hlásí „Teploty se vyšplhají nad 30°C, bude jasno!“ Celé prázdniny nebylo jinak, tak si to ještě užijeme. Koneckonců milujeme vodní zábavu. Letošní rodinná dovolená je nestandartní, ale přesto se moc těšíme. Vyrážíme vlakem v malém počtu. Společně s tetou Lůlou a její Evičkou, Markétkou, Fildou a Míšou nastupujeme na hlavním nádraží do vlaku směr Choceň. Je sobota brzy ráno, obloha modrá a rtuť teploměru okolo 25-ti. V Otrokovicích přesedáme na rychlík a razíme si cestu vagóny vpřed. Cestující jsou úplně všude a volná sedadla zatím nikde. Máme štěstí. Jsme sice prozatím rozptýleni, ale nadohled. Děti si vymyslely vlastní zábavu a brzy tím baví celý vagón. Sedím u zdroje klimatizace a tak mi začínají tuhnout údy. Zásoby mlsot a koláče ubývají pomalu. Děsíme se, že to s tetou Lulou budeme nuceny vše dojídat. „Kdy už tam budééém??“ Otázka velmi oblíbená u dětí. Zvláště u těch menších. Zachraňuje nás průjezd několika tunely. Nová atrakce. „Tunéééél!“…“Hulááá, tunéééél!!!“ Ještě jeden přestup a jsme v Chocni. „Vau, tady snad jezdí na kole od kojence po důchodce!“ Nekonečná řada stojanů na kola lemující cestu do parku po obou stranách. Když se tráva zelení, v Chocni lidé nelení, naskočí si na kolo, nemusí být značkové – Liberta i Ukrajina, místní rovina – nepoznáte co je dřina. První dojmy jsou přírodní, krásné a zelené. Kráčíme parkem, přes most, procházíme periférií města. První kroky míří do obchodu, kde nabíráme potravinové zásoby. A zase ty stojany. Kam oko dohlédne, všude stojany. Dlouhá ulice je liduprázdná. Evička poznává a běží nám otevřít branku k domečku svého pradědečka. Jdeme do podkroví, kde vybalujeme a chystáme si baštu. Mezitím chystáme dětem prstové barvy a necháváme průchod jejich fantazii. Před baštou pak musíme použít hadici, aby nás vůbec pustili na koupaliště. Lehký špagetový oběd a hurá na koupák. Je to nedaleko a děti se nemůžou dočkat. Jsme splaveni a potřebujeme všichni řádné ochlazení. „Jééé, teto bazén má 51 °C, to je teplé!“ Vykřikuje vesele Makša po přečtení cedule před vstupem na koupaliště. „Ale Maky, to je 21°C!“ …i tak se těšíme. Vzrostlé stromy nám nabízí příjemný stín. Voda láká svou průzračností a tak dvojčata nelení a už sledujeme skok vorvaně a velryby. Míša se přidává a ….mizí mu úsměv. Ne tak Markétce…je šťastná. S tetou a Evičkou jsme opatrné. Palec, první schodek, druhý….“uááááááá“…“to jim asi špatně měří teploměr, nebo co??“…Lapáme po dechu a obdivně zíráme na skupinku starších dam ladně se nořících do vody bazénu. „Jó, ty znám, ty jsou tady každý den. Co mají také dělat, že??“ Lucie má jasno. Utvrzuji se tímto o zdravém životním stylu choceňských obyvatel. A ptám se: „Co mě ještě čeká za překvapení??“ Odpoledne si užíváme ve vodě. Objevujeme občerstvení se zmrzlinou a mlsáme. Odcházíme do domečku k dědečkovi usušit mokré věci, nabaštit se a vyrážíme za objevováním místních zajímavostí. Podél náhonu posloucháme historky tety Lucky a Markétka se začíná potit. „Teto můžu si tam skočit, mě je vedro??“…“Nééé, Markétko nemůžeš, tady se nekoupe!“….Sotva dořešíme vysvětlení dětem o nebezpečnosti koupání se v místním náhonu i s dostatečně odstrašujícími příklady ze života, ozve se….“Žbluňk!!!!“ O pár metrů před námi si zrovna vychutnává osvěžující opojení místního slepého ramene paní středního věku i se synem. „Je to lepší než na koupališti, je teplá a dole jsou kamínky!“….Snažíme se urychleně zmizet a najít zajímavost, která by zaplašila myšlenky na nekontrolované koupání. A daří se. Rybář zrovna tahá kapříka. Děti divoce obestupují pána s udicí, který rychle ztrácí osobní prostor. „Toho sníte, že??“ …“Nééé, já to nejím!“…A beze slova pouští kapříka opět na svobodu. Obcházíme místní Muzeum, fotíme se pro radost za upoutávkou na historické postavy a už se před námi objevuje další park plný zeleně. Součástí je nádherné dětské hřiště se spoustou dřevěných atrakcí. Zůstáváme až do západu slunka a pěkně si to užíváme. Ještě jedna zastávka v cukrárně. Mňamka. Takovou borůvkovou….jsme ještě nejedli. Sladká tečka před večerem. Všichni už jsme unaveni a tak se rychle oplachujeme a hupky do pelíšku. Začíná film o obrech a tak se zájmem sledujeme, jak se postupně všem dětem zavírají očička…“Dobrou!“
Ráno nás probouzí mírně hysterická Markétka. „A uklízejte.“…Rozhodla se započít den direktivně, kluci se nestačí divit. No co už. Chystáme snídani, nějaký ten účes. Vyrážíme do obchůdku za čerstvým pečivem a doplnit zásoby papíru. Po včerejším řádění budoucích malířů nic nezbylo. Po návratu se opět pouštíme do přípravy rychlého jídla a prťata se věnují novým malířským technikám. Chvilku si povídáme s dědečkem, který je moc rád, že je u něho v domečku veselo. Teta od vedle nám navařila domácí polévku a tak obědváme pod pergolou. Trošku nás prudí vosy, ale žádná újma. Po obědě se vydáváme za vodními radovánkami. Voda se nezdá tak studená jako včera. Řádíme. Největší atrakcí je skluzavka. Děcka řádí. Markétka je jako potápka. Házíme si „hakisákem“ a závodíme kdo ho dříve vyloví. Hodně se u toho nasmějeme. Chvilku pak zase řádíme na dětském hřišti a zkoušíme se zahrabat do písku na místním hřišti pro beach volejbal. Zrnka písku musí maloši vysprchovat proudem vody. Jdeme na zmrzlinu a odpočinek ve stínku. To však první zaškemrá Makša. „Můžu už jít do vody??“…Je jako ryba na suchu. Do soumraku se čachtáme a začínáme se obávat, aby tak Markétce nenarostly do rána blány. Opakujeme se. Po domácím odpočinku vyrážíme na obhlídku druhého břehu. A světe div se, zase jedno nádherné super dětské hřiště. Vzduch se příjemně odslunil a tak vymýšlí děti aktivní hry. Ani se jim nechce odcházet, i když nabízíme cestu na zmrzlinu do cukrárny. A Málem nám zavřeli před nosem. Poslední zbytek borůvkové a děcka ochutnávají i jiné příchutě. Jdeme si to smlsnout na menší hřišťátko, kde zrovna starší pán venčí svojí mini helikoptéru. Sledujeme tuto vtipnou situaci. Pěkně si ji nasměruje před sebou a kráčí klidně ulicí k domovu. „Kdo si hraje, nezlobí!“ Doma musíme podstoupit ještě netradiční sprchu, na kterou se všichni těší. Zahradní šou s hadicí. Děcka si to náležitě užívají. Sousedé přes plot chválí, jaké máme hodné děti. Jsme moc rády s tetou, že je to tak. Unaveni padáme do pelíšků. Děti usínají ještě dřív než včera, jen Evička nějak ne a ne usnout. Přepadla ji škytavka. Sedíme s dědečkem pod pergolou a povídáme si o našich zážitcích. Hvězdy krásně svítí a děti klidně odfukují. Už nám s tetou padají také víčka. „Dobrou!“
Tak nám to dnes končí. Bylo to krátké, ale strašně jsme si to užili. Legraci, pohodu a smích. Konec prázdnin je tady. Sluníčko opět pálí. Balíme se, uklízíme. Po vydatné snídani vyrážíme nakrmit rybičky do náhonu starým pečivem. Pak se jdeme ještě vyřádit na hodinu do parku. Míša nese ještě polovinu housky. „Proč jsi to nehodil rybám Míšo??“…“Protože by to nepokousaly!“ Odpoví mi Míša a je to vlastně logické. Smích je kořením života a tak jsme si s dětmi za ty 2 dny život pěkně okořenily! Loučení s dědečkem a pozvání na další návštěvu. Budeme se moc těšit. Cesta vlakem je únavná, vzduch hřeje. Tentokrát žádná klimatizace. Máme kupé pro sebe. Teta Lula půjčila dětem tablet, což je na určitou dobu zabaví. Větráme, jak to jde. Za chvilku jsme doma. Těšíme se na tetu Mirku, až jí všechno povykládáme a ukážeme fotečky. A pak i všem ostatním. Zase máme na co vzpomínat. Pááááááá
Očima tety Marti…
|
