5. den
Dobré ránko….První cesta vede do sprchy. Jdeme s tetou Mirkou společně, ale teta Simonka už si tvoří v koupelně „objem“…Lilinka drží kelímek s pastou a kartáčkem. Konsternovaně hledí jak se s tetou sprchujeme a utíráme svá mokrá těla. Pak jen tak suše prohlásí: „Teto, můžu si šáhnout??“…….Tak nám to ráno pěkně začíná….Venku se zatáhlo a ochladilo…Vyrážíme s tetou Simonkou, Lilinkou, Lukáškem, Kubíkem, Darjou a Makšou na rozhlednu Hnědý vrch. Kousek cesty po magistrále, lopatování dolů k sedačkovému vleku. Tam už na nás čeká teta Mirka s permicemi. Vyjíždíme navrch. Holky jsou u vytržení, jsou poprvé na lanovce. Fouká studený vítr. Dáváme si svačinku, sluníčko s námi laškuje. Stoupáme po schodech na rozhlednu. Všichni. Nikdo se nebojí. Krkonoše jako na dlani, jen zahalené střídavě v mlze. Lukášek jako první poznává naši boudu Racek a usilovně nám to oznamuje. „Paráda Luky, super orientační smysl!“ Ještě nějaké fotečky, schodky dolů pod rozhlednu a sednout na lopaty. „Jedemééé!“ Lilinka se odráží co jí síly stačí a všichni si to sviští. Úplní závodníci. Než se nadějeme, jsme nad chatou. Ještě sjet po sjezdovce a hurá na oběd. Druhá skupina po lyžování také relaxuje na pokojích a čeká na mňamku. Po baště máme porádku, co s načatým dnem. Tetám Mirce a Lidušce se náš výlet tak zalíbil, že ho hodlají skoro pokořit se skupinkou dopoledních lyžařů. Berou si lopaty a šup do Pece. Já se Simonkou budíme Lili a strojíme se i s malýma lyžařema do přezkáčů. Zkoušíme sjezdovku pod chatou. Jen scupitat pár metrů k potůčku a přes lávku k vleku. Taková blamáž! Pár metrů nám zabere čas a sílu. Na vleku je milý pan vlekař a tak zpomaluje na minimum. Ani to nestačí. Padáme s Lili jako švestky. Ostatní už sviští nahoru. Tam se řadíme a rozdávám ještě pár instrukcí. Lukášek se snaží a poslouchá výjimečně každé slovo. Lyžaři se pouští z kopce, když zazvoní mobil. Teta Mirka už volá o permice, aby se dostali nahoru sedačkou. „Čím jste mazali?? My jsme sotva vylezli nahoru po sjezdovce.“ Nedá se, beru kartičky a valím dolů. Teta Simonka se vyzouvá z lyží a jde si s Lilinkou zatančit na cestu. Prostě jen tak pro zahřátí. Než stihnu absolvovat s našimi turisty cestu nahoru, kde mimo jiné mračna a mlha zakrývají přirozenou krásu celého okolí a budí dostatečný respekt, uběhne spoustu času. Pan vlekař nás popohání, že se žene vánice. Raději už neposlouchám, mávnu na ščasnou cestu celému oddílu zapálených lopaťáků a valím po svojí ose vysvobodit tetu Símu. Zbývá ještě 10 minut čistého času. Předávám slovo tetě, ať si to užije a posílám jí na lyžích do údolí i se svými hůlkami. Povezu Lilinku a zbytečně by zavazely. „Děcka, ještě jedna jízda a končí vlek.“ Stoupání nahoru k chatě je nekonečné. „Teď bychom potřebovaly, aby nás někdo natočil!“ povídá Simča a vtom se nad námi objevuje Mirďa, vysmátá jak pětikoruna a pomáhá nám odlehčit. Teta Lída bere rychle vyčůrat malou Lili. Uff….:)….Jsme nadělané a druhá skupinka vysmátá. Posloucháme příběh. „Svištěli jsme dolů jak blázni. Liduška opět nechala za sebou celé družstvo. Dokonce jsme budili velký zájem kolemjdoucích, kteří se divili, jak nám to jede a co je to za skvělý styl!!“ vypráví tety….a ještě jeden pán podotkl směrem k právě projedivší Lidušce: „ Vidíš Máňo, já ti to říkal, že brzdí. Batůžkem!!“….Takových historek je dost a dost a tak zbytek času do večeře máme o zábavu postaráno….Večeře opět mňamka. A navíc sledujeme v puštěné televizi, jak si náš reprezentant Moravec vysloužil bronz v biatlonu. A to nás startuje ke spásné myšlence. „Ať si ta teta Simonka také zalyžuje! Jedeme na večerní lyžování!“ Ostatní děti si nachystaly hry a tak s tetou Liduškou a Nikčou mají také bezva program. Jede také Hanka. V plné polní vyrážíme napříč zasněženým prostorem. Simonka se nejistě veze stopou a u sjezdovky se všichni řadíme. Čekáme, až projede rolba, která v tuto pozdní dobu upravuje povrch sjezdovky. První jedu já s Hankou a Mirka se Simčou čekají. Teta Simonka potřebuje čas a prostor….A tak, když s Hankou zespodu sledujeme večerní výjev na sjezdovce, neubráníme se smíchu. Vyslechly jsme si příběh. Příběh o tom, kterak rozjetý rolbař nelenil a zastavil svůj stroj, nasvítil provinilé obličeje dvou žen, které ani nevěděly, zda rozumí česky, jak byly zaskočené! „Kdybyste alespoň nejezdily od kraje ke kraji a nepadaly!!! To přeci taky nechodíte po vytřené podlaze a čekáte, až uschne! A já čekám, až to zmrzne! Víte, kolik to stojí peněz!!??“ Sledujeme tety, jak Způsobně přesouvají svá těla na kraj sjezdovky a teta Simonka si dokonce nese lyže v ruce. To nevydržíme a smějeme se. Pak už nás nic při večerním lyžování nemůže rozhodit. Teta Síma si užívá svůj styl jízdy a my s tetou Mirkou si rveme vlasy z pod helmy. „No nic, zítra jezdí Símonka bez hůlek! Ono to půjde!“ Před devátou končíme a lesní cestou se přesouváme na sjezdovku pod naši boudu. Nesvítí hvězdy, ale je větší světlo, než minule. Vidíme na cestu a tak baterky ani nemusíme použít. Ještě jeden sjezd k potůčku. Simonka mávne a prohlásí: “Klidně si jeďte, já si pojedu svoje pěkný obloučky!“ …“No to bude pan rolbař rád!“ odpovídám a vyvolávám opět salvu smíchu…od kraje ke kraji….Doma už všichni spinkají a teta Lidka se dělí o své zážitky s hravého večírku. Spousta nápaditých her. Nějaké potyčky a zase hry. „Míša byl za šušně a já za čarodějnici…co na to říct?...“ Děti hádaly, až se pohádaly…a nakonec usnuly….A my, jdeme také…Dobrou…
|
