První den 8. 3. 2015
Za ranního kuropění, první skupinka a tety Simonka s Liduškou vycházejí svižným krokem směr nádraží. Mají jen malé batůžky, ale svačinka je sbalena. To my ostatní se můžeme vyspinkat. Ještě zkontrolovat domov, pokoje, svačiny, zavazadla a startujeme. Karkulka je vyleštěná, ostudu jistě po cestě neuděláme. Máme tichou posádku, Peťa je v pohodě do chvíle, než si s tetou Mirkou pustíme muziku. Peťa nemá pochopení a tak použije raději sluchátka. Naše retro hity jsou fajné. Zastavujeme na benzínce. Nutná čůrpauza. Svačinka, řízečky. Opět se pouštíme na cestu a Lilinka začíná notovat. „Lalalalala, ….tys to byl, tys to byl…lalalala….učitelka odjela na skateboardu odjela, nevybrala zatáčku, namlele si klapačku….“ Do Pece přijíždíme načas a parkujeme na horním parkovišti. Máme trošku obavy, jak všechny ty věci – od podlahy po strop z poloviny zaplněné lyžařskou výzbrojí a výstrojí, taškami a kytarou, vynosíme. Telefon panu vedoucímu z boudy Racek a máme pořešeno. Stačí jen přesunout věci zhruba o 100 metrů výš za potok. Mladík s rolbou už telefonuje a nabízí pomoc. Rolba je naložena, auto zamknuté a druhá skupina s tetami je na místě. Pan vedoucí už je na značkách se skútrem a nabízí místo Lilince a nemocnému Lukáškovi. Přisedává i teta Simonka. Ta si to tedy užívá. Posléze nám vykládá své zážitky z dobrodružné cesty. Vítr ve vlasech a na hraně cesty. „Uffff!!!!“ Ale je to skutečný životní dojem. A následuje příběh z vlaku. Tety s dětmi stály v uličce. Vlak nacpaný k prasknutí. „No co už. Však máme jen malé děti a ZTPP!“ Teta Liduška se nedává a udolává argumenty pana průvodčího. „Tak to mám jako mluvit anglicky, abyste nás pustil sednout?“ Nakonec vítězí a místa v první třídě jsou jejich. Když jsme všichni pohromadě, šlapeme. Jak jinak…do kopce. Nezastíráme s tetami radost z nádherného počasí, což některé jedince pohání k úkonům, jako je hod koulí. A tak se z veselou přesouváme až na vrchol. Někteří úplně poprvé v životě. Je to ale fáááákt nádhera. Jak poznamenala Liduška…“Je to kýč! Ale nádherný!“ U boudy už na nás čeká předvoj, který si vyjel na skútru. Tvoříme hada a vykládáme věci z rolby. Pak už se ubytováváme v pokojíčcích, z kterých nás přechází skutečně zrak, a přemýšlíme, co s načatým večerem. Po špagetovém pomazlení k večeři se soukáme do funkčního prádla, bereme boby, lopaty a sáně. “Koho neuvidíme, až vyjdeme z chaty, tak ten bude nejvíc nejlepčí!“ Na obloze září jasné hvězdy a na zemi jsme za hvězdy zase my tety…..Hledáme děti pod i nad sněhem a vítězí Hanka, která si vykopala mělký hrobní otvor. Vskutku vkusné. Nakonec bereme náčiní a už první šílenci sviští po zamrzlé sněhové krustě z kopca dolů…..Filda tvoří souvislou šmouhu a vedle se ozve: „Tož ten rozhodně 20 nejede!“ První letí Filda, nad ním boby, které mizí rychleji než rychle v nedalekém lesu. Ještě, že jsem vybavena a tak propůjčuji baterky a pátrací četa se postupně prodírá hustým smrčím, přičemž nachází jen tmu. Tak snad se nám za světla bude dařit lépe. Následují jízdy v tandemu a nové modřinky budou jistě již zítra krášlit naše těla. V nejlepším přestat a tak se béřeme do chalupy. Ještě trošku hygieny, křeček a pohádka. Dobrou!!!
|
