Švarná Hanka…Velké Hamry
27. 2. – 1. 3. 2015
Tak je tady pátek, oblíbený den školáků. Dnes je to však ještě lepší. Děti zůstaly doma, odjíždíme na hory. Čeká nás nové místo. Chata Švarná Hanka. Balíme auto, lyže, boty, bágly….tašky aj. Auto je plné a ještě několik věcí zůstalo na zápraží. Co s tím? Nevadí. Máme objednanou posilu i s autem. A tak s chutí vyrážíme v dopoledním čase, užít si čerstvého vzduchu, sněhu a jiných radovánek do hor. Beskyde, Beskyde…..lalalalalalala…..Cestu nám zpříjemňují zvučné tóny z rádia. Kousek za Bečvou odbočujeme směr Bílá a mezi lesy obdivujeme zasněžené vrcholky. Vtom se teta Mirka ozve: „Jéééé, tady jsem byla na táboře, jako malá. Tahleta odbočka vlevo.“ Jenomže takových odboček vlevo, které jsou ty správné na nostalgické táborové místo, je cestou ještě několik. Nevadí teto, v létě se sem vypravíme a určitě tu správnou najdeme, podle mapy. Nebo vytáhneme starou dobrou buzolu??? Cesta do kopců je čím dál klikatější a čím dál užší. Nahoru, dolu, skoro jako na horské dráze. Ale ta příroda…hmmm….Ptáme se uprostřed ničeho na cestu. „Jedete dobře, pořád dál, ještě asi 2 km!“ Jedeme a při další příležitosti se opět tážeme na cestu. „Jedete dobře, ještě asi dva kilometry!“ Tak to tady v horách asi chodí. Nakonec se skutečně před námi objevuje chata Švarná Hanka. Parkujeme ve sněhu a jdeme si prohlédnout naše pokojíčky. Pan vedoucí je vtipný a má krásnou chundelatou velikou fenku. Ta nás doprovází a vesele u toho mává ocasem. Interiér je ve dřevě a voní ještě novotou. Kluci si budují svůj prostor….zákopy oblečení a pořádný smrádek…Holky se nehodlají smířit s naší nejmenší. Nebo nejmenší Lilinka se nehodlá smířit s našemi nejstaršími? Těžko posoudit, každopádně se chystá zabydlet u nás na tetiném…A to se jí úžasně daří. Uvelebuje se na posteli tety Miladky a ta je nucena spát nahoře. Po zabydlení se pouštíme na průzkum okolí. Ještě předtím se posilňujeme dobrým obědem. Za lesíkem, kousek od chaty je sjezdovečka i s vlekem, který nám zítra majitel pustí. Dnes se však díky výbornému stavebnímu materiálu rozhodujeme, že postavíme iglú. Jirka, Kubík a Michal se trhají ,že prý si stačí sami. Zase chtějí něco extra. Ostatní spojujeme síly a jdeme na to. Každý si válí svou kuličku pěkně před sebou. Sníh je mokrý a těžký. Koulíme do kopce bez příčiny. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že?? Nestačí nám síly. „Zavolejte Myšku…!“…Smějeme se a tlačíme. Společně se nám to nakonec daří. Po hodině a půl máme super iglú a ti tři utržení? Mají základ…Ještě malého sněhuláka, co postavila Lili s tetou, nakonec použijeme na doplnění škvírek. Je to ale dílo. Povedlo se. Děti se tlačí dovnitř a ono to drží. Hanka už má totálně promáčené své střevíčky a tak se ubíráme směrem k chatě. Těšíme se na večeři. Nějak nám vyhládlo. Po večeři zůstáváme v jídelně a hrajeme hru Otázky Česko junior. Některé otázky máme problém zpracovat i my dospělí. Je u toho zábava a smíchu není přeci nikdy dost. Jupíííí. Padáme únavou. Asi nadměrný přísun čerstvého vzduchu a lišky už nám dávají dobrou noc.
Ráno po snídani se dozvídáme jednu neveselou novinku. Pan majitel vleku, který nás dnes měl vozit po svahu, vlek prodal. Ale svět se přeci nehroutí. Jdeme na louku u chaty, bereme lyže a šlapeme. Jako za našich mladých let. „Chcete lyžovat??“ „Ano, ano.“ Všichni malí jsou natěšení a tak je rozhodnuto. Jen naše slečny to vzdávají. Zapichujeme hůlky a zkoušíme velké oblouky, přenášení váhy. Darja je chvilkami dosti hysterická, Makša je těžkopádná a Lukáš vzteklý. Sestava jako nezralé víno. „To pude, to pude!“ Ujišťujeme se s tetou Mirkou. Zlatá tečka před odchodem na chatu. Dojezd Lukyho a Michala ze svahu na asfaltovou cestu. „Křřřřřř……křřř.“ Otáčíme se a vlasy nám stojí na hlavě zděšením. „Okamžitěěěěě to vyzujteeeeeeee!!!!!“ Kluci si to pochodují jako by stoupali bílou stopou na běžkařských závodech. Leč nevšimli si štěrku pod nohama. Smutné, že?! Nakonec jsme rády za polední poobědovou pauzu. Přeci jen chození do svahu a pedagogické působení udělalo z naším organismem své. Stačilo i nestrannému kolemjdoucímu běžkaři kouknout na Mirku….Bunda letěla po pěti minutách, čepice následovala a pořád to bylo málo. „Odpoledne jdu v tričku“…vyhrožovala teta Mirka.:)….Při poledním klidu se radíme s panem majitelem, kam nejlépe a nejblíže na lyže. „Zajeďte si na Grůň. Není to daleko a je tam sedačková lanovka!“ Bereme Jirku, Kubíka, Fildu a Hanku s Nikčou. S tetou Mirkou sedáme do auta a frčíme. Jsme natěšeni. Nejvíc se těší Filda. Poprvé na červenou a sedačkovou lanovku. Sníh připomíná krupicovou kaši a lidí je poskrovnu. Lanovka je pouze dvousedačková a tak se rozdělujeme a už se houpáme nad sjezdovkou. Filda se to rozhodně užívá. Jeho premiéra má úspěch. I ostatní se hodně snaží. Holky si prknujou po své ose a my tety se věnujeme prďolům. Rozhodně si ty dvě hodiny užíváme naplno. Ještě razítko na účet od vleku. „To musíte do recepce hotelu.“ Čekáme 5 minut, 10 minut. Používáme zvoneček umístěný na pultíku. Nikde nikdo. Teta Mirka má nutkání jít na malou. Ale čekáme. Využíváme telefonního kontaktu na cedulce: „ V případě potřeby telefonujte!“…Ani na potřetí se nedaří. Najednou se v recepci zjevují tři postavy s plnými pytli. Pravděpodobně úklidová četa. „Dnes? V tuhle dobu?...To asi nikoho neseženete.“ Ale máme asi více štěstí jak rozumu, náhle se ve dveřích zjevuje muž. Slibuje nám razítko, bere si od nás účet a mizí za dveřmi. Dalších 5 minut a je zpět i s razítkem. Hurá. Můžeme vyrazit. Bereme děti a frčíme na chatu. Teď musíme dodržet slib Markétce a Lukáškovi. Ještě si jdeme prozkoušet obloučky na louku vedle chaty. Jsou hodně natěšení a tak se plácáme v těžkém terénu. Brzy padáme únavou. Přeci jen brodit se hlubokým sněhem je i pro nás náročné. Odcházíme na chatu a těšíme se na dobrůtky. Po večeři zůstáváme a hrajeme hry. Ani mozky už některým nefungují, ale zato je to vtipné. Otázka je: „Jak se jmenuje rostlina, z které si Krteček ušil kalhotky?“ Markétka perlí. „Z hlenu!“ Hlášek padá tohoto večera spousta, ale všechny se sem ani nevejdou. A honem do pelíšku. Ráno nás čeká ještě spousta aktivit na sněhu. Venku se na nás usmívá sluníčko. Povrch trošičku přimrzl a tak zapichujeme hůlky na slalomové zápolení. Filípek se dívá na tetu Mirku a povídá:“Teto, ty máš tak velké řasy!“…Teta byla v pátek v kosmetice a má udělané obočí. Ty děti nás vždy umí pobavit. Dnes je v „kokpitu“ extrémně pozitivní nálada, jen naše nejstarší cérenka je nějaká znuděná. Co se dá dělat. Ostatní si to užívají na plné pecky. Lilinka se hrne jako první do lyžáků a lyží. Beru ji pod křídla a okamžitě si dává ručičky na kolínka. Je prostě rozená závodnice. Všichni mají jiskru v oku což je předvoj skutečného vydání se ze sebe. A skutečně. Darja, Luky i Markétka nás s tetami posazují na zadek. „Oni fáááákt lyžujou!!!“ Jupííííí……Neuvěřitelné. Hodiny potu a odříkání se konečně projevily! Lalalalalalalalalalalalal….Asi budeme tančit….Fotíme malé závodníky i nějaká videa a jsme blaženéééééé. Dáváme si výborný obídek a balíme. Čekáme na druhé auto. Loučíme se s vtipným panem vedoucím a slibujeme brzký návrat. Moc se nám tady líbilo. Tak zase příště
Očima tety Marti…
|
