Jelikož se blížily velikonoční prázdniny a s nimi pět dnů volna, tety začaly přemýšlet, jak si tyto dny zpříjemnit nějakým tím pobytem někde v horách. Již delší dobu jsme si plánovali pobyt ve Starých Hamrech na Švarné Hance. Kdysi jsme tam prožili moc hezké prázdniny, ale to bylo v zimě. Slibovali jsme si, že se tam podíváme i v jinou roční dobu. No a to byl právě ten vhodný okamžik, slib dodržet. Teta tedy zavolala našemu známému, Alešovi, aby
zjistila, jaké jsou možnosti ubytování. No velké překvapení a radost byla, když se dozvěděla, že má volné pokoje. Okamžitě rezervovala pobyt pro dvě tety a děti. No ale ještě větším překvapením bylo, když Aleš řekl, že sice má volno, ale již ne na Švarné Hance, ale v penzionu TARA v Teplicích nad Metují, kde se přestěhovali. Takže po velké radosti zavládla chvilka zděšení, ta vzdálenost do Teplic je přece jenom trochu větší. Nakonec ale toto místo bylo velmi lákavé. Takže se teta domluvila s Alešem, že mu dá vědět na druhý den, že musí nejdříve dostat požehnání od paní ředitelky. A to jsme dostali.
Takže jsme se pomalu mohli připravovat na cestu. I když balení batohů není žádná zábava, nějak jsme to zvládli. Předpověď počasí nebyla nijak růžová, vracela se nám zima.Mnoho lidí nás od této cesty zrazovalo, že prázdniny prožijeme na pokojích, ale my se nedali. A tak jsme ve čtvrtek ráno vyrazili na dalekou cestu. Tentokrát jsme jeli oběma auty, jen do Karkulky bychom se všichni nenaskládali, jelikož jsme jeli horňáci i dolňáci. Tak musela vyrazit i naše stařičká Fabie. Cesta do Teplic byla opravdu dlouhá, ještě delší, než jsme předpokládali. Ale i tu jsme zvládli, včetně naší nejmenší Adélky. A penzion jsme zas tak moc dlouho nehledali. Po šesti hodinách jízdy jsme byli šťastni, že jsme v cíli. Aleš nás přivítal a říkal, že jsme jeho první hosté v novém působišti. První den jsem si to užívali sami, děti zaujali dva trošku velcí pejsci, zejména Míša a Lili si je hned přivlastnili. Ostatní se pak vrhli s míčem na krásný plácek, stvořený akorát na fotbal. Na druhý den se ale penzion již zaplnil dalšími hosty.
Druhý den, po snídani, jsme vyrazili do Adršpachu. Procházeli jsme skalní město a kochali se krásami přírody. Po nekonečných schodech jsme si vyšli k Velkému vodopádu a ještě kousek dále ke Skalnímu jezírku. Tam jsme nasedli na pramici a nechali se panem převozníkem převézt na druhý břeh. Plavbu nám převozník zpříjemnil velmi humornými průpovídkami. Dále jsme pak museli již zase po svých. Zde jsme ale narazili na dalšího příjemného a humorného pana průvodce, který nás doprovodil až na konec prohlídky. Svým kouzelným vyprávěním pobavil nejen děti ale i tety. A tak jsme prožili krásný den, večer pak následoval opět fotbálek, tentokrát se k nám připojili i někteří hosté.
Další den byl naším cílem Broumov. Zde jsme si prohlédli město, jehož historické centrum tvoří měšťanské domy. Dominantou města je areál benediktinského kláštera sv.Václava, který byl založen v polovině 14. století a byl vyhlášený národní kulturní památkou. Zde jsme si vybrali prohlídku s Lotrandem. Každé dítě dostalo před prohlídkou kartu, v níž byla křížovka. Během celé trasy, při níž musely být děti pozorné, doplňovaly na pokyn Lotranda tajenku. Kdo vyluštil správně, byl odměněn klíčem od 13.komnaty. Prohlídka byla zajímavá, poté následoval dobrý oběd a jelikož počasí bylo nádherné, tak i zmrzlinka. A to byl za námi další den, tentokrát prožitý v kulturním duchu.
No a ten poslední den jsme prožili opět ve skalách, a to Teplických, které byly 300m od našeho penzionu. Takže dnešní den jsme nikam nemuseli vyjíždět. Ve skalách bylo nádherně, snad byly ještě hezčí, než ty Adršpašské. Největším oříškem byl středověký strážní hrad Střmen, k jehož pozůstatkům s vyhlídkou jsme musely absolvovat strmý výstup po schodech a žebřících. No vyhlídka byla opravdu nádherná. Cesta zpátky dolů však již ne. Pro malou Adélku a Lili, ale i pro některé velké, to byl doslova horror. Ale i toto nebezpečí jsme zvládli. Jsme zkrátka dobří. Dalším utrpením pak byla, zejména pro Míšu, trasa, která vedla sněhem. Ale i ten nakonec nad svým strachem zvítězil. Celý okruh jsme však nemohli absolvovat, jelikož si Teplické skály ke svému uhnízdění vybral sokol stěhovavý. Proto zde byla
vymezena zóna klidu, kde byl vstup zakázán. Ale procházka skalním městem byla nádherná, stejně tak i počasí. Poté jsme si dali nějaké to dobré papáníčko, když v tom jsme viděli, jak přilétá záchranářský vrtulník. Ten letěl do skal. Vzápětí se vracel se zraněným človíčkem. Někdo prý spadl do skal. Jídlo nám chladlo na stolech, ale to v tu chvíli nikoho nezajímalo. Sledování záchranářské akce bylo mnohem výživnější. Vrtulník se zraněným přistál nedaleko od nás na parkovišti, poté se ujali práce lékaři. Po poskytnutí první pomoci zraněnému ho opět nakládali do vrtulníku, aby ho dopravili do nemocnice. A to vše jsme sledovali v přímém přenosu. Dozorující pan hasič nás odháněl kousek dál, prý až vzlétne vrtulník, to bude fičák. A také byl. I když jsme byli v dostatečné vzdálenosti, museli jsme si „držet čepice“. Málem nás to odneslo. Tak to byl opravdu zážitek, který dostal nejen Míšu, ale i nás ostatní. To jsme pak měli co vyprávět.
No a to již nastal poslední večer a balení na cestu zpátky, někteří si i poplakali, domů se jim nechtělo, smlouvali. Ale to nebylo již nic platné, povinnosti jsou povinnosti.
Poslední den, den odjezdu, se počasí opravdu pokazilo. Ještě štěstí, že až ten poslední den. Rozloučili jsme se s Alešem a také pejsky, někteří si je chtěli vzít dokonce domů. Cestou domů jsme měli v plánu zajet ještě na Dolní Moravu, lákala nás „Stezka v oblacích“. Ale cesta před námi byla dlouhá, silnice přecpané a to počasí také nic moc. Takže jsem jeli rovnou domů. Při příjezdu do Zlína jsme si dali pizzu a tím slavnostně zakončili náš pobyt. Měli jsme se moc dobře, za což děkujeme sponzorům, že jsme si takový výlet mohli vůbec dovolit.
Děti a tety.
|
