Vyrazili jsme ihned, co některé z našich dětí ukončily vyučování ve svých milovaných školách a tímto krokem si otevřely dveře do budoucích dlouho očekávaných prázdnin. Pečlivě narvaný transportér cestovními taškami, dvě tety s dětmi z našeho domova, ale také Patrikem ze sousedního domova ve Vizovicích, pitím a dobrou náladou jsme vyrazili vstříc novým dobrodružstvím. Cesta z města Zlína nám trvala asi 0,5 hodiny a další dvě jsme se proháněli na místní dálnici D1. Velmi jsme se obávali, že snad bude provoz na dálnici tak silný, že se do Humpolce nedostaneme za světla, ale dálnice nás mile přivítala, nechala nás volně projet, to ti ostatní jedoucí v protisměru měli opravdu náročné, zdá se, že jsme zvolili správný směr. Netrvalo dlouho a směrovka na RS Želivku nás přivítala a ukázala cestu někam do útrob lesa. Na konci cesty, která sice nebyla trnitá, ale uzoučká, nás přivítal most, ještě užší. Rychle a zběsile jsme přes něj přejeli a byli jsme tam. Krásný tábor, plný malých chatiček, protékající říčka, co šla skrz les, i voňavo jehličím, nám pro příští chvíle poskytl mnoho příjemně strávených chvil. Před rohovou chatou už patrolovala skupinka pořadatelů z DD Humpolec, kteří se k nám zachovali velmi pohostinně a celou dobu byli pro nás všechny, jak děti, tak i dospělé úžasnou podporou. Děti se okamžitě ujaly rolí průzkumníků a pečlivě prozkoumávaly terén. Objevily především potok, osamělé vypuštěné koupaliště a co se jim nejvíce líbilo, byla lanová dráha. Pozvolna přijížděli další a další auta s dětmi i jejich dospělými doprovody. Konečně jsme byli všichni – DD Zlín, Vizovice, Strážnice, Humpolec, Senožaty, Telč, Mikulov, apod. Uvítacího slova se ujal pan ředitel DD Humpolec a hned nás nalákal na procházku kolem říčky, plnou krásných zákoutí, pěkných chatek, pasoucích se koňů, zkrátka uvedl nás do reality příjemného prostředí přírody. Když jsme docházeli do rekreačního střediska, byl už skoro večer. Děti povečeřely a odebraly se na kutě. My dvě tety jsme ulehly s nimi a dobře se nám spalo. Ráno bylo slunečné a bublající potůček a ta příroda tolik lákala ven, že jsme s chutí vyskočili z postelí a po snídani vyrazili s ostatními do DD do Humpolce. Obdivovali jsme domov, plný milých dětí, které naše tety lákaly – zatím jen slovně- na budoucí opékání prasátek. To naše děti neměly žádný komunikační problém a ihned se skamarádily se všemi dětmi, co kde potkaly a vesele dováděly na hřišti u DD. Naše kroky vedly do místního muzea Dr. Aleše Hrdličky – opět děti získala stálá expozice indiánské vesnice, dobových stavení, ukázek lidové tvořivosti – tkaní plátna, výroby sukna, ale také antropologické zajímavosti, kroje, dokonce i loutky. Jen Darinka začala kulhat, že si vyvrtla už včera kotník, ale neměla čas ani chuť se tomuto problému poddat a v tu chvíli ji kotník začal bolet tak, že jsme využili nabídky a Darinku jsme nechali odvézt do DD a sami šli pěšky. Po obědě ale pro jistotu Darinka s tetou Lidkou navštívily chirurgii a nechaly odborně posoudit, zda je kotník v pořádku. Žádná zlomenina to nebyla, a tak Darinka obdržela ortézu a jeli jsme s panem údržbářem zpět do DD. Darinka zůstala polehávat a my ostatní jsme se vydali na krásný pěší výlet na polozříceninu hradu Orlíka. Byla to krásná stavba, uprostřed stála vysoká rozhledna celá z drátěného programu, někomu nebylo až tak vesele, ale téměř všichni ji zdolali a pak mohli obdivovat široké okolí i celý Humpolec jako na dlani. Při putováním Humpolcem jsme narazili i na obelisk s poděkováním místních občanů proslulému přistěhovalci HLINÍKOVI. A zase byl večer a ten jsme si užili u zpívání s kytarou. Ráno byly děti probuzeny a povzbuzeny ke cvičení, ale ani ranní rozcvička je neunavila natolik, aby nevyzkoušely lanovou dráhu. Ti, co zrovna neslaňovali, navštěvovali po skupinkách vodní elektrárnu, kde pracuje i člověk s největšíma rukama v ČR – viz. Kniha rekordů. Čas letěl jako bláznivý a hned byl oběd a po obědě jsme vyrazili na pěší tůru do kláštera a pivovaru. Opět překrásnou přírodou, lesy, řeka a skály…. To teda bylo, nejen příroda, kultura, ale taky PIVO! Jenže, to byl už poslední večer, a když jsme přikvačili do tábora, tak se tam už opékaly selátka – spíše prasátka a všechno se nám chýlilo ke konci. Rozloučení se všemi účastníky setkání skýtalo skvělou podívanou – snad téměř 4D – vůně masa, báječný hudba, všude kolem smích dětí, tet i strejdů, živá hudba, která vtáhla do svého středu nejedno dítě, nejednoho dospělého človíčka. Tak se loučilo, rozdávaly se medaile za účast a jedlo se a pilo se a zpívalo se a bylo nám všem dobře, některým i lépe.
Ráno jsme sice trochu reptali, že už musíme domů, ale chtě nechtě, jsme se rozloučili se všemi dobrými lidmi, co jsme poznali i co jsme znali, slíbili si, že se určitě zase všichni potkáme na dalším příjemném srazu.
Cestu zpět nám zpříjemnila i teta ředitelka z domova ve Strážnici, která s námi vydržela až do Vyškova, kde jsme s dětmi navštívili ZOO i DINO park, projeli se vláčkem a s prvními kapkami deště jsme vyrazili směr Zlín, kde už na nás čekala hodná teta Lucka s večeří.
To se nám to spalo.
Teta Lída
|
