Víkendová Praha, aneb Letenské sady, aquapark Čestlice a Slavata finále…
11. 9. – 13. 9. 2015
Škola už nám začala, ale i naše aktivity se na nás tlačí ze všech stran. Dlouho očekávané finále triatlonu Slavata v Praze je právě tuto neděli. Proč toho nevyužít a zrovna si neudělat sluníčkový víkend? Domluvili jsme se s Vizovicemi a jejich vítěznými účastníky krajského kola. Plníme auto a spolu s tetou Liduškou z Vizovic se vydáváme už v pátek odpoledne směr naše hlavní město. Sluníčko máme před sebou a cesta příjemně ubíhá. Na první občerstvovací zastávce ochutnáváme z kulinářské nabídky všech přítomných. Sladká tečka koláčová a tetám nezbytné kafíčko. Děti s plnými bříšky a prázdnými močovými měchýři naskakují do auta a už nás vítá stověžatá. Zapínáme upovídanou paní navigaci (říkejme jí Kecka) a jsme za ní rádi. Hladce nás dovádí na nádvoří domova v Počernicích, kde máme až do neděle azyl. Celý byt jedné rodinky je nám k dispozici se vším všudy. Děti se skládají do pokojů a lebedí si ve velkém obývacím pokoji, kde by se daly pořádat nefalšované taneční. Venku se stmívá a před námi je nachystaný tzv. stůl hojnosti. Spousty jídla jen oči přecházejí. Napapaní. Ještě vyčistit zoubky a z pokojů se ještě dlouho do tmy ozývá smích. Všichni se moc těší na zítřejší aquapark. A teta Liduška s nejstarším Alanem si na mě vymysleli lest v podobě Drákuly. Díváme se, ale film provází neustálé dotazy a dialog tety a Alana. „Škoda, že neumím odezírat v angličtině“…. Děti už spí a nám se pomalu také zavírají oči. Dobrou…
Ráno jako malované. „Hrrrrrk, hrrrrrk, hrrrrrk….“Hahahahahaha“…..Aniž by se mi chtělo otevřít oči, mžourám na hodiny….Půl sedmé! „Mě snad šálí zrak??“ Šourám se do vedlejšího pokoje, kde klučičí osazenstvo hraje v kostky! „Kluci karban po ránu??“ „Mazejte do koupelny a pak se nasnídáme! Dneska musíte vyčerpat více energie!“ Po královské snídani všech chutí balíme věci do bazénu a oblékáme se sportovně. Chceme se nejdříve podívat na Letnou, kde se koná charitativní akce s Terezou Maxovou. Sluníčko svítí, děcka mezitím ještě řádí na místním hřišti, někteří zkouší obří trampolínu. Nakládáme auto, zapínáme „Kecku“ a vyrážíme. Po 20- ti minutách jsme na místě, kde musíme zaparkovat. Jako hledat jehlu v kupce sena. Místní nám radí zajet poblíž k jednomu úřadu. Vypadá to tady dobře. Akorát jedno volné místečko. Zamykám auto, vyrážíme směr Letenské sady kousek do kopce parkem. První dnešní atrakcí jsou pěkně vysmátí koně! Barevně vysmátí! Nemůžeme se odtrhnout a ten výhled je vážně parádní. Leštíme sochy postupně všichni a všechny. Dětem i nám tetám se tady vážně moc líbí. Spousta zeleně, běžců, pejskařů a pejsků….a medvěd! Šipka na cestě vedle medvídka káže vpřed! Akce je kousek od metronomu. Zkoumáme situaci, děti se účastní několika her a odnáší si plyšovou hračku, lampióny štěstí, tetování a jiné zajímavosti. Sledujeme, jak běžci od nejmenších po největší sbírají díky naběhaným km penízky na charitu. Čip k zakoupení nutný pro účast v závodu, nemáme. Zdlouhavá registrace a platba pouze kartou nás tentokráte od účasti odrazuje. Děti už se nemohou dočkat vodních atrakcí a čas také tlačí. Je poledne. Vracíme se tedy k autu. Odemykám klíčem a teta mi děkuje za fyzické otevření dveří. ????? Nechápu souvislost s elektronickým otevíráním. Po zjištění skutečnosti, že se v Praze vlastně nekrade, máme skvělou náladu. Vyrážíme za zpěvu do Čestlic. Cesta je krátká, brzy se ocitáme v parkovacím domě aquaparku. Musíme až do předposledního patra, kde je volné místečko. „Hurrrááááá“ „Teto mi to seběhneme pěšky!“ Tak čekáme na výtah a stále nic. „A zmáčkl to někdo??“ „Nééé!“ Aha, chybička se vloudila. Děti jsou hladové a tak první kroky míří do místní jídelny. Vybíráme si každý dle chuti a doplňujeme potřebnou energii. A už se všichni hlásíme u pokladen. Dostáváme instrukce, čipy a časově neomezený přístup do aquaparku. Paní pokladní se ještě decentně zeptá: „Ty čipy chcete nabít i dětem??“ ….vyděšeně odmítám a paní s úsměvem odvětí: „Já si to myslela.“ Teď už nám v cestě za tobogány nebrání nic. Pobíhám s foťákem pořídit rychle pár foteček, jako ryba na suchu. Pak zase zpátky do skříňky a hurááá… „Vodo těš se!“…Připojuji se k dětem a svištíme rourami všech barev a zatáček. Několikrát se snažíme přemluvit tetu Lidušku na divokou řeku, až nakonec neodolá. Jedeme společně jako duo střela a ….lapáme po vzduchu…fyzikální zákony jsou neúprosné…chvíli pod vodu…hned mrsk napravo a hned nalevo…levitace, žbluňk, náraz a jiné pochoutky vodního živlu….Nakonec se chechtáme jako blázni…“Ještě, ještě…!“ volá Liduška……Zdatnější plavci se připojují. Darja a menší děti sjíždějí lentilkové tobogány a pak se společně přemísťujeme k vlnám a pirátské lodi. Cestou míjíme akvária plná barevných rybiček. Na umělé pláži stojí animátoři v řadě a poskakují na hudební produkci. Do toho lákají všechny děti na soutěže o ceny. Naše se rády přidávají. Postupně získávají drobné ceny a vrcholí to honbou za pokladem. Ten sice získávají zdatnější hledači, ale i tak jsme veselí. Jdeme si oddechnout na zmrzlinu. Obdivně sledujeme potápěče bez přístrojů a užíváme si pohodu. Po pár hodinách neustálého máčení a řádění oznamujeme odchod. Smutným pohledům však nepodlehneme. Sprcha a hurá ven. To bylo žůžo! Ještě nezbytná společná. „Prosím vás, můžete nás vyfotit??“…“Jasněéééé“…“Tak tady do toho okýnka.“…“Jasněééé!“…“Kdyžtak můžete aj dvakrát.“…“Jasněéééé!“…Tak jsme si pokecali…..Vyrážíme ještě na menší nákup zásob jídla a také nějakou drobnost pro tetu Lidušku, která má dnes nečekaně narozeniny. Jdeme pěkně houfem. V autě už se začíná projevovat únava. Ale po příjezdu a vybalení vodních propriet na usušení nás chytá třetí míza. Jde se slavit. A opět je tady stůl hojnosti. Přejeme tetě zpěvem a mlsáme a mlsáme a….ještě zmrzlina….“Kubí, jestli už nemůžeš a chce se ti spát, tak si ji sníš zítra.“…“Teto já si vyčistím zuby a jdu už spát!“ ……Jeden za druhým se vytrácejí a najednou je ticho. Ticho tak husté, že by se dalo krájet. Alan dokonce usnul oblečený a nedá se vzbudit. Mrkneme na sebe s tetou a jdeme si pustit ještě film. V tom dojde místní teta a povídáme a povídáme…ještě dlouho poté co už i místní teta spí. Ležíme v posteli a s Liduškou povídáme, povídáme, poví………Dobrou...:)…
Ticho…..8.30 a všichni ještě klidně pochrupkávají v pelíšku. Po včerejšku se děti pomalu soukají z peřiny do koupelny a na snídani. „Pořádně se posilněte, budete to potřebovat.“ Dáváme do kupy pokoje, uklízíme a loučíme se s místními. Móc děkujeme. Máme to přes celou Prahu a tak vyrážíme. Sluníčko a azurové nebe nás ladí do pozitivna. Všichni účastníci závodu jsou natěšeni. Zdravíme se s Tomášem Slavatou a jeho partou. Základnu si děláme přímo za hlavním stanem a jdeme se zaregistrovat. „Jééé já to můžu otočit a je to stejné teto! Kubík nafasoval 69 – tku. První kategorií jsou maloši a postupně si každý chystáme své závodníky. Darja je natěšená. „Hlavně se nedívej dozadu, ale jen vpřed. Hlavně dojeď celá!“ dávám poslední pomazání a už je vystřeleno z pistole. Tomáš jede jako předvoj, aby se snad děcka někde nezatoulaly. Darja se od začátku drží na špici tří vedoucích holek. Závodí kluci i holky dohromady a pak se pořadí rozdělí na zvlášť. Po překonání 10-ti metrů kačáků a velkého kola na kole je na řadě běh. Darja pokládá kolo z holek jako třetí a vyráží vpřed. Letí jako šipka a své krásné třetí místo si udrží až do cíle. Je vyčerpaná a ani si neuvědomuje, že má pohár. Vizovičtí také fandí, ale želízek v ohni pomalu ubývá. Ještě zbývá Alan. V nejstarší kategorii. Vyčkává. Mezitím se chystá Kubík, který nervózně přechází kolem dokola a ustavičně všem sděluje, že to nezvládne. Snažíme se ho společně motivovat a podpořit. Tréma je taková potvůrka vtíravá, že nechce odejít. V Kubíkově kategorii už je trasa mnohem delší co do běhu i jízdy na kole. Nakonec je závod odstartován a něco na způsob kačáků se valí k desetimetrové metě. Naskočit na kola a kupředu. „Makééééj, Kubo! Zabéééér!“ a jakoby mě vyslyšel, vystřelí kupředu a dokonce předjede pár soupeřů. V běhu se také vydává ze všech sil a nenechá se nikým předbíhat. Je někde uprostřed pole a tak i probíhá i cílovou páskou. Poplácání a gratulace úspěšné účasti. Děcka si dávají relax, občerstvení a výměnou za startovní číslo dostanou také Pribináček s rohlíkem. Poslední závod na řadě a Alan z Vizovic už je celý natěšený. A má jasno! „To mám v kapse, první místo je moje!“ …Alanovo tempo je neskutečné. Bezkonkurenčně si drží první místo a má ho!! „Super, skvělé…jsi borec!!“ Gratulace ze všech stran a nálada sluníčková. Postupně se vyhlašují výsledky a rozdávají zdravé mlsky pro všechny účastníky v podobě Emco musli. Vítězové berou pohár. Celý den nás navíc doprovází filmový štáb Theodory Remundové, který natáčí dokument o Tomášovi Slavatovi. Jeho filozofie a sportovní přístup k dětem je úžasný. Pomalu se se všemi loučíme a těšíme se na příští ročník triatlonu, do kterého se určitě všichni zapojíme. „Ahóóój….“……Cesta domů je dlouhá, ale veselá…Ještě jedna zastávka na baštu a za úplné tmy se blížíme pomalu k domovu. Děti ani neusnuly a plni dojmů štěbetaly až se proštěbetaly do postýlek. Všem děkuji za krásný a veselý víkend a gratuluji k úspěchu!
Očima tety Marti……
|
