Skvělé, výletové ránko už je tu….Děti vstávají brzy…rychle posnídat a dobalit nepromokavé věci včetně kotlíku a fazolí na baštu!...Prší, prší jen se leje, nikomu to nevadí, úsměvy a vtipné hlášky, všechny chmury zahladí…V 7 hodin zavíráme bránu a jedeme…rádio je naladěno a stejně tak i osazenstvo naší Karkulky!...Těsně po deváté přijíždímena přehradu Šance v Beskydech a vyskakujeme plni elánu (všichni co neví do čeho jdou). Začínáme v pláštěnkách, déšť sílí, mlha nám brání v dalekém výhledu, ale nálada nepovadá. Lysá hora je naším cílem a tak se vrháme na první lehce kamenitou cestu…Lesem se jde dobře, procházíme mezi kapkami deště a skupinku vede nejmenší Filípek…po pár metrech se začínáme potit a odkládáme střední mikinovou vrstvu ze svých těl….Úleva se dostavuje…A aby nám cesta lépe ubíhal do kopce, zkouší teta navnadit Markétku na slovní hru. „Markétko, je to vidět blízko nás, je to v létě zelené a v zimě ne. Co to je???“…Po chvilce přemýšlení má naše Markétka jasno: „ Strejda!!“….Teta to nevzdává a zkouší něco osvědčeného: „ Je to bílé, jí se to, a když to spadne na zem, rozbije se to a je to žluté.“….“Pomeranč!“…následuje další…“ Leze, leze po železe, nedá pokoj až tam vleze.“…“Kočička!“…“Štěnátko!“….Pokračujeme v cestě vzhůru až se před námi objeví první mýtina a rovnější pěšina…Déšť houstne, stoupáme si pod smrk a vybalujeme energii sbalenou na cesty v podobě tyčinek Corny. Mňamka. Strejdovi se však nezdá směr z kopce a tak běží zpět k ukazateli zjistit situaci. Ostatní se mezitím občerstvujeme a hrajeme šiškovnou na zahřátí…trefa, všem se v hodu šiškou daří a strejda už je zpět s dobrou zprávou…je to cesta správná a tak pokračujeme. Stále výš a výš a sklon kopce je prudší a prudší…Výstup je opravdu náročný, ale chvilkama odpočíváme při pozorování zvláštností přírody v těchto místech. Mlha houstne a připomíná to scénu z Krakonoše. Děti jsou ve střehu, co kdyby z poza stromu náhodou vykoukl?...Markétka se ptá: „ Této, kdy už bude to město??“ „ Jaké město, Markétko?“…“No to jak tam jdem,“ „ Ale my jdeme na kopec a tam není město!“…“Tak proč tam jdeme, když tam není město???“….Zhruba 300 m pod Lysou se cesta dělí na 3 pěšinky a tak se rozdělujeme a vyrážíme. Teta s Filípkem si razí cestu k vrcholu, kameny jsou kluzké a mlha hustá, že by se dala krájet. A už jsme nahoře, šťastní a spokojení. Po chvilce se celá skupinka setkává a musíme si jít pohladit dokonale vyleštěný hladící bod na mohyle. Společné fotečky a vklouzneme do jediné malé hospůdky na čaj. Dnes se však koná významný den….výročí skautingu a všude je plno lidí, lidiček, dětí a pejsků….všichni ve skautském…Uvnitř je plno, vlhko a veselo…Děti se skládají na schody a strejda jim vysvléká bundy…rozvěsit, posušit a každy si dává s chutí teplý čaj…Prostě správná pohoda…Strejda se rozhoduje a vyrážíme zpět dolů po modré…nahoru to bylo po žluté a tak chceme změnu…Skvělé…pěšina sice připomíná Prvomájový průvod, ale obzor se začíná vyjasňovat…a ty výhledy!!!...Nádhera…Konečně si přijde na své teta Marťa, která se těšila na focení a také ostatní, vždyť taková panorámatá se jen tak nevidí!....Z kopce škobrtáme a náhle se ocitáme na místě zvaném Ivančena, kde probíhá rituální sněm skautů. Koukáme na mapu a zjišťujeme náš „modrý omyl“….Jsme na opačné straně, než jsme chtěli být a tak musíme změnit směr. Pouštíme se skratkou směrem lesem dolů…Cesta je plná a kluzkých kamenů, jedeme jako namydlení, načež se ocitáme na louce u hotelu Petr Bezruč. Krásné místo, ale mimo lokalitu našeho zaparkovaného auta. Sluníčko krásně hřeje, rozkládáme se v trávě a vytahujeme kotlík. Bude bašta! Všichni malí hladovci přikládají ruku k dílu. To voní!...Náhle strejda zkamení a povídá:“ Jééé, my nemáme lžíce.“....Na zamíchání použijeme klacek, ale na jezení to nepůjde….Strejda jde do hotelu na radu ohledně cesty a tam jsou tak hodní, že mu dávají plastové lžíce! Baštíme a děti se rozhodly vyzkoušet pevnost okolních větví stromů…Hopsa, hopsa….najednou se ozve..KŘUP….a Filípek leží v trávě…Je celý, nic mu není a směje se…Teta si přisadí:“ Je vidět, že jste s Markétkou dvojčat!“…pod ní se zlomila větev nedávno na výletě na Lukov. Uklízíme okolo sebe a balíme. Cesta je ještě příliš dlouhá a vyhlídky ne příliš příznivé…ubývá sil a tak používáme stále více motivačních a podporujících slov…Zastavujeme se a nabíráme čerstvou vodu v Korýtku…krásný název, krásné místo…před námi je 400 m opět do prudkého kopce a místní trempík nás posílá právě tam…Uf….Markétka má krizi, Jiřík také, ale nakonec to zvládnou a představa, že zbytek cesty už bude jen z kopce, je hřejivá….Povídáme si a dáváme hádanky…Markétka má na všechno odpověď….sice stejnou, ale má!....STROM! Ať je to, co je to….je to STROM. Zkoušíme alternativu v podobě smyšlené pohádky…Každý řekně jednu větu a druhý přidá další větu tak, aby vznikl příběh….Z pohádky se náhle stává hororová scéna, ale smějeme se a tak nám cesta příjemně ubíhá….Náhle Markétka vykřikne:“Koukejte, tam jsou beránci!!!“ a ukazuje na protější svah. Všichni zaostřujeme své zraky, ale ať se rozkoukáváme jak chceme….pořád je to stráň plná pařezů….Smích je všudypřítomný….A už jsme v Ostravici…hurrrráááááá…Odtud už je to pouhých 7 km k autu….Teta usedá s dětmi na zmrzlinu a strejda se vydává pěšky k autu….Po chvilce však zvoní telefon…“Chytl jsem super stopa a tak budu za 5 minut u auta“….Jásáme a vychutnáváme si poslední okamžiky po masivními kopci Beskyd! Bylo to náročné, ale skvělé!!!…Vyčerpaní nasedáme do auta a frčíme domů…ještě den nekončí…večer jdeme pálit čarodějnice a děti se móc těší na slíbenou ohňovou šou…Beskyde, Beskyde….určitě se vrátíme!!!
Děti, strejda a teta…
|
